Občas při hledání v googlu odpovědí na všechny otázky dětského života, vesmíru a všeho (předpokládám, že odpověď bude někde kolem 42) narážím na články, které autor označuje dost přímočáře: "k zamýšlení". Jako řádná školačka si tedy zamýšlím. Tentokrát o tom, zdá je vhodné a nutné soustředit se jen na dítě a jestli se náš život musí opravdu radikálně změnit po jeho narození.
Jako novopečená matka musím říct, že si občas vyčítám, že dítě dávám do postýlky i když nespí, nechávám ho tam chudáka ležet samotného místo toho, abych s nim po padesáté cvičila zvedání hlavičky .. a procvičovala kyčle... a říkala mu skvělé dětské říkanky (i když tak skvělé asi nebudou-většinou na mě kouká jak na blázna). Prostě mám pocit, že tomu nedávám 100 %. Ovšem opravdu to vadí?
Často si říkám, jak by to se mnou dopadlo, kdyby mé rodiče byli u každého mého kroku. Pomohlo by mi to? Nebo spíš ublížilo? Retrospektivně musím říct, že nejlepší, co pro mě mohli udělat a udělali bylo to, že mě v 17 nechali v zahraničí samotnou.
Člověk je společenský tvor, o tom není pochyb. Ovšem co člověk musí umět, než se vydá mezi ostatní, je být o samotě, komunikovat sám se sebou (neděste se, nepropaguji schizofrenii:). A ačkoliv se to nezdá, i mrňata to zvládají. Ne moc dlouho (asi protože zatím nevedou dlouhé debaty se svým svědomím a nelitují, že něco měli udělat jinak), ale dovedou to. A říkám si, že by měli dostávat co nejvíce prostoru na to, aby uměli být sami, aby je to netrápilo, netížilo.
A když už jim samota začne vadit, aby si uměli o společnost požádat. A od toho tu pak budeme my, nedokonale a občas nešikovné maminky a tatínkové, abychom tu prosbu vyslyšeli a přišli naše ratolesti zachránit:)
Moje úvaha šla trochu jinam, než obsah článku, ale ten si přečtěte, je to dost poučné.
Nežijte pro děti, ani se nesnažte žít místo nich... Žijte spolu s nimi. Vždyť je to zábava!
http://www.pronaladu.cz/nezijte-jen-pro-deti-k-zamysleni/
Žádné komentáře:
Okomentovat